Бабушка


BOZENA nEmCOvA





                babiOka




klasicka literatura




КАР О
Санкт-Петербург

УДК 372.881.116.23
ББК 81.2 Чеш-93

    Н50


Для оформления обложки использован фрагмент картины Гаэтано Беллей «Бабушка и внучка».


     Немцова, Божена.
Н50 Бабушка: книга для чтения на чешском языке / Б. Немцова. — Санкт-Петербург : КАРО, 2023. — 288 с. — (Klasicka literature).
     ISBN 978-5-9925-1632-6.
         Повесть Божены Немцовой «Бабушка» — жемчужина чешской классической литературы. Она переведена на 20 иностранных языков и по сей день остается самой часто издаваемой книгой в Чехии.
         Рассказы бабушки и разговоры, которые она ведет с внуками, позволяют читателю представить себе чешскую деревню XIX века и почувствовать колорит ее повседневной жизни.
         Повесть печатается без сокращений. Книга подойдет всем, кто изучает чешский язык (уровень B2—C1) и интересуется чешской литературой и культурой.


УДК 372.881.116.23
ББК 81.2 Чеш-93







ISBN 978-5-9925-1632-6

                               © КАРО, 2023
                               Все права защищены

            Uvod



     Davno, davno jiz tomu, co jsem posledne se divala do te mile mi'rne tvare, co jsem zuli'bala to blede lice, plne vrasku, nahlizela do modreho oka, v nemz se jevilo tolik dobroty a lasky, davno tomu, co mne posledne zehnaly stare jeji ruce! — Neni' vice dobre starenky! Davno jiz odpoci'va v chladne zemi!
     Mne ale neumrela! — Obraz jeji odtisknut v dusi me s veskerou svoji' barvitosti', a dokud zdrava zustane, do-tud bude zi't v ni'! — Kdybych stetcem mistrne vladnout znala, oslavila bych te, mila babicko, jinak; ale nastin ten-to, perem kresleny — nevi'm, nevi'm, jak se komu zali'bi'!
     Ty jsi ale vzdy ri'kala: „Nem na svete clovek ten, aby se zachoval lidem vsem.“ Dost na tom, kdyz se najde jen nekolik ctenaru, kteri' o tobe s takovou oblibou ci'sti bu-dou, s jakou ja o tobe pi'su.

I

    Babicka mela syna a dve dcery. Nejstarsi zila mnoho let ve Vi'dni u pratel, od nichz se vdala. Druha dcera sla pak na jeji mi'sto. Syn femeslm'k tez byl jiz samostatnym a prizenil se do mestskeho domku. Babicka bydlela v po-horske vesnicce na slezskych hranici'ch, zila spokojene v male chaloupce se starou Betkou, ktera byla jeji vrs-tevnice a jiz u rodicu slouzila.
    Nezila osamotnela ve sve chaloupce; vsickni oby-vatele vesnicti' byli bratri'mi ji' a sestrami, ona jim byla matkou, radkyni', bez ni' se neskoncil ani krest, ani svat-ba, ani pohreb.
    Tu najednou prisel babicce list z Vi'dne od nejstarsi' dcery, v nemz ji' vedomost davala, ze manzel jeji' sluzbu prijal u jedne knezny, ktera ma velke panstvi' v Cechach, a sice jen nekolik mil vzdalenosti od pohorske vesnicky, kde babicka bydli'. Tam ze se nyni' s rodinou odstehuje, manzel pak vzdy jen pres leto ze tam bude, kdyz i pani' knezna se tam zdrzuje. Ke konci listu stala vrouci prosba, aby babicka k nim se odebrala navzdy a zivobyti' svoje u dcery a vnoucat stravila, kteri' se jiz na ni tesi'. Babic-ka se rozplakala; nevedela, co ma delat! Srdce ji tahlo

4

k dceri a k vnoucatkum, jichz neznala jeste, davny zvyk poutal ji k male chaloupce a k dobrym pratelum! Ale krev neni' voda, touha premohla davny zvyk, babicka se rozmyslila, ze pojede. Chaloupku se vsi'm, co v ni', ode-vzdala stare Betce s dolozeni'm: „Nevi'm, jak se mi tam libit bude a jestli prece zde neumru mezi vami.“ Kdyz jednoho dne vozi'k u chaloupky se zastavil, nalozil nan koci' Vaclav babiccinu malovanou truhlu, kolovrat, bez nehoz byt nemohla, kosi'k, v nemz byla ctyry chocholata kuratka, pytli'k s dvema ctverobarevnymi kot’aty a pak babicku, ktera pro plac ani nevidela pred sebe. Pozehna-ni'm pratel provazena odejela k novemu domovu.
    Jakeho to ocekavani', jakeho radovani' na Starem be-lidle! Tak totiz nazyval lid osamele staveni' v rozkosnem udoli'cku, jez pani' Proskove, babiccine to dceri, za byt vykazano bylo. Deti vybihaly kazdou chvilku na cestu di'vat se, nejede-li uz Vaclav, a kazdemu, kdo sel kolem, vypravovaly. „Dnes prijede nase babicka!“ Samy pak mezi sebou si ustavicne povi'daly. „Jakapak asi ta babic-ka bude?“
    Ony znaly vice babicek, podoby jejich se jim v hlave pletly, nevedely vsak, ke ktere tu svou babicku pripo-dobnit. Tu konecne prijizdi k staveni vozi'k! „Babicka uz jede!“ rozlehlo se po dome; pan Prosek, pani', Betka nesouc na rukou kojence, deti i dva velici psove, Sultan a Tyrl, vsecko vybehlo prede dvere vi'tat babicku.
    Z vozu sleza zena v bile plachetce, v selskem obleku. Deti zustaly stat, vsecky tri vedle sebe, ani z babicky oka

5

nespustily!. Tati'nek ji tiskl ruku, maminka ji placi'c obji'-mala, ona pak je placi'c tez li'bala na obe lice. Betka pri-strcila ji maleho kojence, boubelatou Adelku, a babicka se na ni smala, jmenovala ji male robatko a udelala ji kri'zek. Pak ale ohli'dla se po ostatni'ch detech, volaji'c na ne tonem nejupri'mnejsi'm: „Moje zlate deti, moje holat-ka, co jsem se na vas tesila!“ Ale deti sklopily oci a zu-staly stat, jako by je primrazil, a teprv na matcin rozkaz podaly svoje ruzova li'cka babicce k polfbenf. Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babicka zcela jinaka nez vsechny ty, co kdy videly, takovou babicku ony jes-te jaktezivi nevidely! Div na n oci nenechaly! Kamkoli se postavila, obchazely ji kolem dokola a prohli'zely od hlavy do paty.
    Obdivujou tmavy kozi'sek s dlouhymi varhankami vzadu, rasnou zelenou mezulanku, lemovanou sirokou pentli'; li'bi' se jim cerveny kvetovany satek, jejz babicka na placku vazany ma pod bi'lou plachetkou; poseduji' na zem, aby dobre prohlidnout mohly cerveny cvikel na bi-lych puncochach a cerne pantoflicky. Vilimek poskubuje barevne klucky na rohozove mosince, kterou babicka drzi' na ruce, a Jan, starsi' z dvou chlapcu, zpolehounka zdviha babicce bi'ly, cervene pasovany fertoch, nebot' nahmatal pod ni'm cosi tvrdeho. Byl tam veliky kapsar. Jan by byl take rad vedel, co v nem je, ale nejstarsi z deti, Barunka, odstrcila ho septaji'c mu: „Pockej, ja to povi'm, ze chces sahat babicce do kapsare!“ To septnuti' bylo ale trochu hlasite — bylo je slyset za devatou stenou.

6

Babicka si toho vsimla, nechala reci s dcerou, sahla do kapsare rkouc: „No podi'vejte se, co tu vsecko mam!“ A na kli'n vykladala ruzenec, kudlu, nekolik chlebovych kurek, kousek tkanice, dva marcipanove koni'cky a dve panenky. Posledni' veci byly pro deti; kdyz jim to babic-ka podala, dolozila: „Jeste neco vam babicka privezla!“ a hned vyndavala z mosinky jablka a kraslice, z pytli'ku osvobodila kot’ata, z kosi'ku kuratka. To bylo radosti, to bylo skakam! Babicka byla nejhodnejsi' babicka! „To jsou kotata majove, ctyr barev, ty chytaji vyborne mysi; dobre jsou v dome. Kuratka jsou ochoceny, a kdyz si je Barunka nauci, budou za n behat jako psickove!" povi'dala ba-bicka a deti se hned ptaly na to i ono, nic se neupejpaly, hned byly s babickou dobri' kamaradi. Matka je okriko-vala, aby daly babicce pokoj a nechaly ji oddechu, ale babicka zase rekla: „Prej nam tu radost, Terezko, vzdyt jsme rady, ze se mame, na deti poslechly babicku. Jeden sedi' ji na kli'ne, druhy stoji' za nf na lavici a Barunka stoji' pred ni' a diva se ji do tvare. Jednomu je divno, ze ma babicka bile vlasy jako snih, druhemu, ze ma babicka scvrkle ruce, treti povida: „Ale babicko, vy mate jen ctyry zuby!“ Babicka se usmi'va, hladi' tmavohnedy vlas Baru-scin rkouc: „Kdyt jsem stara; az vy budete stari', budete taky jinake!“ a deti to nemohou pochopit, ze by ty jejich belounke, hladke ruce mohly kdy tak svrastele byt jako ruce stare babicky.
    Babicka si hned prvni' hodinu srdce svych vnoucatek zcela osvojila, vsak se jim ale hned take vsecka vzdala. Pan

7

Prosek, babiccin zet, jehoz ona take nebyla drive osobne znala, dobyl si srdce jej i' na prvni' setkani' milou svoji' sr-decnosti' a peknou tvari', v ni'z se jevila dobrota a upri'm-nost. Jedna vec jen ji pri nem vadila, a sice to, ze neumel cesky. A ona pry to, co nekdy nemecky rozumela, uz davno zapomnela. A prece by byla tak rada s Janem si pohovori-la! — Jan ji ale potesil ti'm, ze ceske reci rozumi'; babicka slysela hned, ze se vede rozmluva v domacnosti dvojita. Deti a sluzky mluvily na pana Proska cesky, a on jim odpo-vi'dal nemecky, cemuz ony jiz rozumely. Babicka doufala, ze se casem take srozumi', a zati'm si pomahala, jak mohla.
    Dceru svoji by byla babicka jiz skoro ani nepozna-la; videla ji vzdycky pred sebou co vesele selske devce, a tu shledala se s pani' malomluvnou, vi'ce vazne pova-hy, v panskych satech, panskeho mravu! To nebyla jeji Terezka! — Babicka videla take hned, ze ta domacnost dcerina jest zcela jinaka nez ta, na kterou ona posud byla navykla. Prvni dni byla radostf a prekvapenim jako oma-mena, ale poznenahla zaclo ji byt nevolno, nepohodlno v novem domovu, a kdyby tech vnoucatek nebylo, ona by zahy zase do sve chaloupky se byla vratila.
    Pani' Terezka mela sice nektere svoje panske libust-ky, ale pro ty se nemusel nikdo na ni horsit, nebot byla pani' velmi dobra a rozsafna. Matku svoji milovala pani' Proskova velmi a nerada byla by ji od sebe pustila, jiz proto, ze musela zastavat sluzbu kastelanky v zamku, a tudy nikoho nemela, komu by zcela odevzdat mohla hospodarstvi' i deti jako matce.

8

    Nebylo ji tedy mile, kdyz zpozorovala, ze se babicce jaksi styska, a ona to hned zpozorovala a uhodla tez, co babicce chybi'! Jednoho dne pravila pani' Terezka: ,Ja vi'm, mamicko, ze jste zvykla praci, ze by se vam styskalo, kdybyste mela cely den jen s detmi chodit. Chcete-li prist, mam na hure trochu lenu; budem ho mi't hodne, jestli se nam na poli zvede. Nejmilejsi' by mi ale bylo, kdybyste si neobtezovala prihli'dnout trochu k hospodarstvi'. Tou dohli'dkou v zamku a tfm siti'm a vareni'm stravi'm vsecek cas, to ostatni' musi'm prenechat cizi'm lidem. Prosi'm vas tedy, budte mi k ruce a poroucejte se vsi'm, jak se vam li'bi'."
    „To ja ti s radosti' udelam, jen kdyz ti prijdu vhod; vi's, ze ja jsem takove praci zvykla," odpovedela babicka vsecka potesena. Jeste ten samy den vylezla na huru po-di'vat se, jak to s ti'm lenem dopada, a druhy den videly deti poprve ve svem zivobyti', jak se prede na vretanko.
    Prvni', co si babicka v hospodarstvi' zcela na starost vzala, bylo peceni' chleba. Nemohla snest, ze sluzka s bozi'm darem tak beze vsi' ucty zachazi', ani do di'ze, ani z di'ze, do pece ani z pece ze jej neprezehnava, jako by cihly v ruce mela. Babicka, nez kvas zadelavala, kopistem di'z pozehnala a to zehnani' opakovalo se, kdykoli testo do ruky se vzalo, az byl chleb na stole. Nesmel ji' take zadny otevrhuba priji't do rany, aby ji' „bozi dar neuhra-nul", i Vili'mek, kdyz vesel do kuchyne pri peceni' chleba, nezapomnel, ze ma ri'ci: „Panbuh pozehnej!"
    Kdyz babicka pekla chleb, mely vnoucata posvi'ce-ni'. Pokazde dostaly poplamenici a po malem bochanku,

9

svestkami neb jablky plnenem, coz se jim drive nestava-lo. Musely ale zvykat davat pozor na drobty. „Drobty patri' ohrncku," ri'kala babicka, kdyz smi'tala ze stolu drobec-ky a do ohne je hazela. Kdyz ale nektery z deti' udrobil chleba na zem a babicka to zhledla, hned mu kazala dro-becky sebrat a ri'kala: „Po drobeckach se slapat nesmi', to pry duse v ocistci placou.“ Take se mrzela vidouc, ze se chleb pri krajeni' nerovna: „Kdo se nesrovnava s chle-bem, nesrovnava se s lidmi,“ ri'kala. Jednou prosil Jeni'k, aby mu babicka zakrojila po strane do kurky, ze on to rad ji; babicka to ale neudelala rkouc: „Neslysel jsi, kdyz se zakrojuje do chleba, ze se ukrajujou Panubohu paty? Necht' je jak je, ty se neuc vymyslet v ji'dle," a pan Jeni'cek musel si nechat laskominky zaji't.
    Kde jaky kousek chleba lezet zustal, i kurky, co deti nedojedly, strcila babicka do kapsare; trefilo-li se jit okolo vody, hodila rybam, rozdrobila mravencum, kdyz sla s detmi, nebo ptakum v lese, zkratka ona nezmari-la jedineho sousta a vzdy napomi'nala: „Vazte si bozi'ho daru, bez neho je zle, a kdo si ho nevazi', toho Buh tezce tresce.“ Jestli di'te chleb z ruky upustilo, muselo jej pak poli'bit, jako za odproseni'; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo lezelo, zvedla je babicka a vyznamenany na nem kali'sek s hctou poli'bila. Tomu vsemu babicka i deti ucila.
    Jestli lezelo na ceste husi' peri'cko, babicka hned na ne ukazala rkouc: „Shybni Barunko!“ Barunka byla mnohdy li'na a ri'kala: „Ale babicko, copak je o jedno pi'r-ko?“ Z toho ji babicka ale hned karala: „Musi's si myslit,

10